Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Stephenie Meyerová: Specialistka
Zapomeňte na Stmívání, Stephenie Meyerová umí napsat mnohem lepší příběhy. Za mě je její top knihou zatím pořád Hostitel, protože tam je ta zápletka a celý příběh tak úžasně promyšlený, inovativní, neskutečně čtivý a emotivní, prostě dokonalost sama a doteď smekám nad logicky vymyšleným fungováním bezpočtu mimozemských světů a podrobnými detaily a nechápu, jak na to všechno přišla a jak se jí to podařilo vymyslet tak, aby do sebe vše perfektně zapadalo (zkrátka asi chápete, že Hostitel je na žebříčku mých vůbec nejoblíbenějších knih hodně vysoko :o). Specialistka sice není tak dokonalá a sofistikovaná (což je podle mě částečně tím, že se odehrává v našem současném reálném světě, takže jako čtenář nemůžete bezmezně óchat nad autorčinou fantazií), ale stejně se musím přiznat, že jsem se do jejího příběhu zamilovala a čtení mě neskutečně bavilo :o)
O koupi téhle knížky jsem uvažovala hodně dlouho, resp. jsem ji vedla v patrnosti, že jako vyšla, ale neodhodlala jsem se ji koupit, protože jsem se bála, že nebude stát za to. Až vloni v létě jsem na ni znovu po asi čtyřech letech narazila v Levných knihách a rozhodla jsem se zkusit za těch 159 Kč štěstí :o). A teď jsem ji konečně vzala do ruky, jakože na zkoušku a během pár stránek jsem se do ní začetla tak, že jsem jí nakonec jen horko těžko odkládala, abych šla spát apod., aneb po celkem dlouhé době (resp. po celkem dlouhé řadě knih, které nebyly tak úplně ono) byla Specialistka knihou, která mě fakt chytla a dobře se mi četla :o)
Úplný začátek je sice malinko zvláštní, protože se seznamujete s hlavní hrdinkou, která je celkem dost paranoidní a prakticky permanentně vyděšená, ale i tak jsem se v ději poměrně rychle zorientovala a příběh mě chytil a byla jsem zvědavá, jak to bude dál. Navíc od okamžiku, kdy se rozhodla vzít věci do vlastních rukou a všechno se jí to pod nimi hroutilo a ona se musela neustále přizpůsobovat změnám, tak to bylo doslova dechberoucí čtení a hrozně mě to bavilo. Líbily se mi i ostatní hlavní postavy a moc ráda jsem se do jejich společnosti na stránkách vracela.
"Špatná zastávka?"
Vzhlédla a Daniel Beach se na ni usmíval – milý, bezelstný úsměv, který patří nejoblíbenějšímu učiteli na škole, nadšenému bojovníkovi za lidská práva.
2pt">"Ehm, ano." Zamrkala, myšlenky úplně popletené. Co by řekl normální cestující? "Jen jsem, ehm, na chvíli zapomněla, kde jsem. Ty stanice už začínají všechny splývat."
"Vydržte. Do víkendu už zbývá jen nějakých osm, devět hodin."
Znovu jí věnoval úsměv, milý úsměv. Povídat si se subjektem jí bylo víc než nepříjemné, ale na Danielovi bylo cosi zvláštně – nejspíš falešně – normálního, díky čemuž pro ni bylo snazší přijmout roli, kterou potřebovala hrát: kamarádská cestující. Normální osoba.
Jeho poznámce se ponuře zasmála. Její pracovní týden zrovna začínal. "To by bylo skvělé, kdybych měla o víkendech volno."
Zasmál se a pak si povzdechl. "To je síla. Právo?"
"Medicína."
"Ještě horší. Pustí vás občas ven za dobré chování?"
"Jen zřídka. Ale v pohodě. Stejně moc nejsem na mejdany," prohodila lehce.
"Taky jsem na ně moc starý," přiznal. "Obvykle mně to dojde vždycky kolem desáté večer."
Zdvořile se usmála, když se rozesmál. Připadalo jí děsivé a nebezpečné takhle se bratříčkovat s příští prací. Nikdy se se subjekty předem nebavila. Nemohla si dovolit se na něj dívat jako na člověka. Musela ho vidět jenom jako zrůdu – s potenciálem milionu mrtvých –, aby mohla zůstat lhostejná.
"I když si občas rád zajdu na poklidnou večeři někam ven," říkal právě.
"Hm," zamumlala roztržitě. Došlo jí, že to zní jako souhlas.
"Ahoj," řekl. "Jmenuju se Daniel."
Ke svému překvapení zapomněla, jak že se vlastně zrovna teď jmenuje ona. Napřáhl k ní ruku a ona mu s ní potřásla, vědomá si náhle váhy otráveného prstenu.
"Ahoj, Danieli."
"Ahoj..." Zvedl obočí.
"Ehm, Alex." Uf, to bylo o pár jmen vedle. Ale co.
"Těší mě, Alex. Podívej, tohle nikdy nedělám – nikdy. Ale... no, proč ne? Můžu ti na sebe dát číslo? Možná bychom si někdy mohli zajít na tu večeři?"
Hleděla na něj v naprostém šoku. Balil ji. Balil ji chlap. Ne, ne chlap. Budoucí masový vrah, který pracuje pro šíleného drogového cara.
Nebo agent, který se ji snaží rozptýlit?
"Vyděsil jsem tě? Přísahám, že jsem neškodný."
"Ehm, ne, jenom... no, nikdo mě ještě nepozval na rande v metru." To byla pravda. Vlastně ji nikdo nepozval na rande už roky. "Nevím, co říct." Taky pravda.
"Hele, udělám tohle. Na tenhle kousek papíru ti napíšu svoje číslo a dám ti ho, a až dojedeš na svoji zastávku, můžeš ho vyhodit do nejbližšího koše, který uvidíš, protože házet odpadky na zem je špatné, a okamžitě na mě zapomenout. Nic ti to neudělá – jen se stavíš na pár vteřin u koše."
Usmíval se, když mluvil, ale oči měl upřené dolů, soustředil se na psaní svého čísla na zadní stranu účtenky tužkou číslo dvě.
"To je od tebe velmi ohleduplné. Cením si toho."
S úsměvem vzhlédl. "Nebo ho taky nemusíš vyhazovat. Mohla bys ho použít a zavolat mi, a potom strávit pár hodin rozhovorem se mnou, zatímco ti zaplatím něco k jídlu."
Monotónní hlas nad nimi oznámil stanici Penn Quarter a jí se ulevilo. Protože začínala být smutná. Ano, stráví noc s Danielem Beachem, ale ani jeden z nich si to moc neužije." (str. 62-63)
Jak už jste si asi domysleli, Specialistka je poměrně napínavé čtení, ale je to svým způsobem odlehčené, de facto nic nervydrásajícího či temného, a zároveň jsou tam takové ty podprahově vtipné momenty nebo postřehy hlavní hrdinky (jakožto laboratorní krysa je trochu asociál a mezilidský kontakt není její silnou stránkou :o), a právě tenhle nadhled a lehkost s jakou je celá kniha psaná, takže prostě máte pocit, že to nejspíš nedopadne úplně blbě, i když jistí si tím samozřejmě být nemůžete, protože Stephenie Meyerová umí být i dojemná a klidně nechá některé své postavy zemřít, se mi na tom asi líbil nejvíc. Kdybych to měla přirovnat k filmu, hrozně mi to připomínalo takové ty devadesátkové akčňáky s Brucem Willisem, kdy se všude střílí a jde o kejhák, ale protože hlavní hrdina trousí sarkastické poznámky, nejste u toho napjatí jak struna, spíš se jen dobře bavíte. A jako ano, příběh Specialistky je svým způsobem naivní a prvoplánový (z mého pohledu tedy jen do určité míry, protože jsem na tohle většinou trochu natvrdlá a navíc jsem si tam malovala trochu jiný příběh, ale budiž :o), nicméně se to stejně prostě dobře četlo a navzdory svým více než pěti stům stránkám mě příběh krásně pohltil a klidně bych si nechala líbit ještě další stovečku či dvě :o)
"Něco ohromně tvrdého a těžkého ji srazilo tváří na zem, vyrazilo jí to dech a přišpendlilo ji k zemi. Zbraň jí odletěla někam do temnoty, hlava hlasitě bouchla o beton, před očima jí poletovaly zářivé hvězdičky.
Někdo ji popadl za zápěstí a stáhl jí ruce dozadu, pak je zvedl výš, dokud neměla pocit, že se jí brzy vykloubí ramena. Z plic jí uniklo zachrčení, jak jí ta pozice vyrazila vzduch z plic. Palci rychle otočila prsteny na levé a pravé ruce a odhalila jejich hroty.
"Co je to?" ozval se mužský hlas přímo nad ní – typický americký přízvuk. Změnil své držení, takže držel obě její zápěstí v jedné ruce. Druhou jí strhl plynovou masku. "Tak nakonec asi nebudeš sebevražedný útočník," uvažoval. "Nech mě hádat, ty dráty nejsou napojené k bateriím, co?"
Svíjela se pod ním, protáčela zápěstí, snažila se mu dostat prsteny na kůži.
"Nech toho," přikázal. Praštil ji do hlavy něčím tvrdým – nejspíš tou plynovou maskou – a ona tváří narazila o zem. Roztrhl se jí ret a ucítila krev.
Připravila se na to. Při takovém boji zblízka nejspíš dojde na čepel na její tepně. Nebo na drát kolem jejího krku. Doufala v tu čepel. Říznutí by ji nebolelo – ne s tím speciálně vyvinutým dextroamfetaminem, který jí právě koluje žilami – ale škrcení by nejspíš cítila.
"Vstaň."
Váha na jejích zádech se zvedla a někdo ji vytáhla za zápěstí nahoru. Dostala pod sebe nohy, aby uvolnila tlak na ramenou. Potřebovala ruce dál používat.
Stál za ní, ale podle toho, odkud slyšela jeho dech, poznala, že je vysoký. Tahal ji za zápěstí, dokud nestála na špičkách a neměla problém si udržet kontakt s podlahou.
"Fajn, prcku, teď pro mě něco uděláš."
Nebyla trénovaná na to, aby ho porazila v boji, a neměla tedy dost síly na to, aby se probojovala na svobodu. Mohla se jen pokusit využít všech možností, které si předem připravila.
Na vteřinu nechala svou váhu riskantně viset na ramenech a kopla palcem levé boty dost silně na to, aby jí z podpatku vyskočil úzký nůž (ten směřující dopředu byl v pravé botě). Potom nešikovně sekla za sebe směrem, kde by měl mít nohy.
Uskočil z cesty, uvolnil sevření dost na to, aby se mu mohla vytrhnout a otočit se, s levou rukou rozevřenou a mířící na jeho tvář. Byl moc vysoký, minula jeho obličej a hrot škrábnul o něco tvrdého na jeho hrudi – o ochrannou výzbroj. Pozadu odtancovala pryč od rány, kterou slyšela, ale neviděla, natáhla ruce a snažila se přijít do kontaktu s nechráněnou kůží.
Něco jí podrazilo nohy. Spadla na zem a odkutálela se, ale ve chvíli byl na ní. Popadl ji za vlasy a znovu jí uhodil hlavou o beton. Křupl jí nos a rty a bradu jí zaplavila krev.
Sklonil se a promluvil jí přímo do ucha. "Hra skončila, zlato."
Snažila se ho udeřit zátylkem. Ten se něčeho dotkl, ale ne obličeje – nerovnoměrné výčnělky, kovové...
Brýle pro noční vidění. Není divu, že souboj zvládá tak dobře.
Uhodil ji do zátylku.
Kéž by si bývala vzala náušnice.
"Vážně, nech toho. Hele, slezu z tebe. Já tě vidím, ty mě ne. Mám zbraň a střelím tě do kolena, když zkusíš další trik, jasný?"
Zatímco mluvil, natáhl se dozadu a sundal jí boty, jednu po druhé. Nezkontroloval jí kapsy, takže ještě pořád měla skalpely a injekce v opasku. Seskočil z ní. Slyšela, jak od ní odstoupil a odjistil zbraň.
"Co... chceš, abych udělala?" zeptala se svým nejlepším hlasem ustrašené dívenky. Ten roztržený ret tomu pomohl. Uměla si představit, že na její obličej musí být hrozný pohled. Bude to zatraceně bolet, až jí z krve vyprchají drogy.
"Vyřaď z provozu pasti a otevři dveře."
"Budu potřebovat" – fňuk, fňuk – "rozsvítit."
"V pohodě. Stejně si vyměním svoje brýle za tvoji masku."
Sklonila hlavu a doufala, že tím zakryla svůj výraz zoufalství. Jakmile na sobě bude mít plynovou masku, překoná tím devadesát procent její obrany." (str. 107-109)
Jediné, co tam z mého pohledu trochu drhlo, byl autorčin odpor k jakýmkoli nadávkám. Vzhledem k tomu, že hrdiny příběhu jsou dospělí lidé, přišlo mi hodně divné, že tam místo jadrných výrazů nechávala jen tři tečky, které pak okomentovala zděšením hlavní hrdinky nad použitým slovníkem. Jako nezlobte se na mě, ale dospěláci v situacích, ve kterých se ocitli zdejší hrdinové, prostě nadávají (dokonce i tak slušné dívky jako je Rebarbora :o). Tipuju, že to v knize je možná kvůli "přístupnosti" pro mladší čtenáře, nevím, ale každopádně mě to pokaždé zarazilo jako velká stopka v textu :o). Jinak dalším příjemným bonusem v knize byli psi, i když i tady autorka trochu přestřelila a vyloženě jim dávala superschopnosti, které si nemyslím, že by bylo možné u psů vůbec nacvičit, nemluvě o tom, že jim přisuzovala vlastnosti a komunikační schopnosti (nebo řekněme schopnost porozumět lidem), které prostě nemají. Ale tahle skutečnost mi až tak (s ohledem na ducha celého příběhu a už zmiňovaný nadhled) nevadila a neměla jsem pocit, že by to vyloženě skřípalo (spíš jsem se nad tím vždycky jen tak pousmála a říkala si: jo, zbožné přání :o)
A výsledný ortel? Specialistku si v knihovně ráda ponechám na stálo, protože se k ní určitě v budoucnu znovu vrátím. Moc dobře jsem se u ní totiž bavila a s jejími hrdiny jsem strávila hrozně milé chvíle. Bavilo mě jejich pošťuchování i hlášky typu, že tohle se snad děje jedině v telenovelách, které trousila hlavní hrdinka, zkrátka to bylo přesně to čtení, které jsem potřebovala a bylo to super. Pokud nevíte, co si vzít ke čtení na dovolenou, Specialistku vám vřele doporučuju (upřímně teď trochu lituju, že jsem si ji "neschovala" na svoji dovolenou, ale s ohledem na množství knih, které mám, si s tím nějak poradím :o)